Má dosavadní zkušenost s naší státní správou byla vždycky spíše žalostná. Pokaždý odcházim naštvaná ze zastaralosti systému a neochoty místního personálu. Pomalu se blížící konec mateřské dovolené mi tak naháněl hrůzu nejenom z důvodu nesrovnatelně nižšího měsíčního příjmu, ale taky z vědomí, že budu muset něco vyřizovat na úřadech.

Jsem případ, kdy na rodičovskou nastupuji po 28 týdnech strávených na mateřské a před tím jakožto zaměstnanec. Můj popis postupu tak odpovídá tomuto případu, kdyby ho chtěl někdo brát jako návod. První kam jsem se musela vydat byla Státní správa sociálního zabezpečení, čili sociálka. Od ní jsem potřebovala potvrzení, že jsem byla na mateřské a jaký byl můj denní vyměřovací základ. Naivně jsem si myslela, že když jde o pouhé potvrzení něčeho, tak že by to potvrzení něčeho mohlo jít třeba poslat, aby se zkrátka matka nemusela tahat s kočárem po úřadech. „A jak byste to jako chtěla poslat, poštovní holubem?“ Odpověděla mi do telefonu paní na sociálce, když jsem se ptala, jestli mi to můžou nějak poslat. Slovo email ve svém slovníku prý nemá.

Celkový čas strávený na sociálce se rovnal dvaceti vteřinám. Cesta tam a zpátky hodině a k tomu Džej Džejův ne-spánek, protože v centru je toho hodně zajímavýho. S tímto formulářem, rodným listem dítěte, svojí občankou a srdcem v krku jsem se pak vydala na úřad práce. Tady už to na dvacet vteřin nevypadalo. Místní osazenstvo by se dalo v podstatě rozdělit na tři skupiny. Nezaměstnaní, matky s kočárkama a romské matky s tlupou dětí. První skupina je hodně žalostná vzhledem k tomu, že hranice nezaměstnanosti je na svém historickém dnu, takže nepracuje snad už jen ten, kdo opravdu nechce. Druhá skupina je logicky ta nejvíc v pohodě, jejíž členové se na sebe navzájem shovívavě pousmívají. No a třetí? O té je nejvíc slyšet. „Kevine, Esmeraldo, nechte to bejt!“ zaznělo asi třicetkrát bez jakékoliv odezvy. Kevin a Esmeradla si hráli s tím přístrojem, co tiskne pořadová čísla. Jak to dopadlo, až měla jít na řadu osoba 320-335, bohužel nevim.

A tak tam tak stojíte a řikáte si, kdo bude sedět za tou přepážkou. Čekala jsem, že mi vynadá nad špatně vyplněným formulářem, nedostatečně čitelným písmem nebo nějakým chybějícím neexistujícím dalším potvrzením. „Ták, dobrý den, paní Kopecká. Hezky si vemte tužtičku a v klidu to spolu vyplníme.“ To nečekáš. Spadla mi brada.

Takže po tom všem odcházíte z úřadu práce s příjemným pocitem. Zas se potvrdilo, že to je jen o lidech a jejich přístupu. Děkuju, že i na těchto místech jsou ještě stále normální lidi. A taky zas a znovu děkuju, že jsme na to dva. Se sedmi tisíci měsíčně to žádná hitparáda prostě není.

Okomentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..