S Džej Džejem krájíme týdny jak bochníky chleba na táboře, do termínu tak zbývá rovných 20 dní. Jsou dny, kdy mi přijde, že už dneska musím porodit, jak mě bolí dole břicho, ale pak jsou zase dny, kdy mi to přijde na míle vzdálené. Opravdovost blížícího se porodu mi však od teď má každý týden připomínat prostředí porodnice v Podolí. Počínaje dneškem sem do ambulance totiž chodím co týden na pravidelné kontroly. Takže jaká byla první srážka s realitou jedné z největších pražských porodnic?

„Vem si s sebou svačinu, lahev s pitím a hlavně něco ke čtení. Budeš tam 2 – 4 hodiny čekat,“ zněly rady zkušených matek kolem mě a na internetu. Takže jsem vybavená tím vším ráno putovala směr Podolí. Co jsem se octla v první patře, kde je ambulance, tak můžu vlastně říct, že to šlo ráz na ráz a já se nestihla ani pořádně rozkoukat…na záchod s ranní močí a testovacím papírkem, ponořit, donést zpět, vše ok. Vyplnit dotazník na rodinné choroby, chvíli počkat na porodní asistentku, jít s ní do ambulance, znovu odpovídat na otázky k rodinným a mým chorobám, jít do čekárny, 10 minut čekat na vyzvání, jít do vyšetřovny, vyšetření doktorem, ultrazvuk, vše ok, přesun do místnosti s monitory…bylo to vlastně takové kolečko o čtyřech stanovištích: Recepce, porodní asistentka, doktor, monitor. Co musím především zdůraznit je, že jsem nikde nečekala déle jak 10 minut, nikdo nebyl nijak nepříjemný, vše bylo skvěle organizované a profesionální. Počtu matek odpovídá počet porodních asistentek, doktorů, ambulancí. Odcházela jsem opravdu mile překvapená.

Jediný zásek však přeci jen nastal, ovšem ne ze strany Podolí, ale Džej Džeje. Na monitoru se tráví zhruba 20 minut, já tam seděla více jak půl hodiny. Džej Džej prostě spal a že někdo potřebuje mít zaznamenaný jeho pohyby, ho fakt nezajímalo. Místnost zprvu plná asi sedmi matkami se tak postupně vyprazdňovala, až se jí rozléhal tlukot pouze mýho břicha. „Tak se třikrát předkloňte a narovnejte“, zněla první dobře mířená rada zkušené asistentky. Nic. „Tak si dejte hroznový cukr a hodně ho zapijte vodou,“ míří ke mně druhá rada. Nic. „Tak mu zazvoníme,“ trochu mě šokuje do třetice. Tím zazvoněním měla paní na mysli fakt klasický zvonek, kterým možná všichni, stejně jako u nás, na Štědrý den zvoníte jakožto znamení, že Ježíšek už přišel. Tak tím mi zvonili u břicha. To mi přišlo fakt vtipný. „Tak jděte, už vás nebudem trápit,“ zněl finální verdikt. Jo Džej Džej je holt noční pták, to já už dávno vim…

Takže za týden to samé a pak zase a pak?

  1. Barůů says:

    Ahoj čtu Tvé články a dost mě baví čekám s čím přijdeš dalším. Také mě čeká porod v Podolí chvilku po tobě – na začátku října, takže jsi teď pro mě informáorem co se děje na place a vůb3c celkově

    • MatkaMatkam says:

      Ahoj Barčo!
      Díky moc za komentář, takové mě vždycky nakopnou k další práci 🙂 Držím Ti palce a kdyby Ti tady cokoli chybělo, tak dej vědět.

Okomentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *