Celých 10 let jsem večer co večer polikala pilulku v domění, že pokud si ji vezmu o minutu déle, než ve stanovený čas, budu matkou. Párkrát se to samozřejmě stalo. A pak také to strašení, co všechno snižuje účinnost antikoncepce: antibiotika, kouření, alkohol atd. atd. Několikrát jsem zkrátka čekala, že budu čekat. A byla z toho pěkně vynervená.

Letos v březnu jsem slupla poslední pilulku a řekli jsme si: „Kašlem na to a uvidíme.“ Navenek jsem hrála, jakože nic neřešim, že je vlastně všechno při starym. Musím ale přiznat, že myšlenky typu: „Ty jo a co když už“ mě v hlavě občas probleskly. Jestli je mezi váma někdo, kdo byl fakt v pohodě, ať dá vědět, jak to dokázal!

Po prvním měsíci jsem fakt věřila tomu, že je možné, že budu v tom. Když se později ukázalo, že v tom nejsem, tak jsem si konečně, trochu zaražená, přečetla na internetu, jak že to s tím oplodněním je. Ovulace? Jednom tři až čtyři dny, kdy se TO může stát? Proč jsem proboha brala těch 10 let ty blbý pilule?

Okomentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..