Je téměř dvanáct hodin, pravé poledne. Na stůl a jídelní židličku pokládám čerstvě upečenou rybu s brambůrkem a zeleninou. Jedno z Džej Džejových nejoblíbenějších jídel. Teda normálně. Dneska ne. Dneska jen co ho posadím do židličky, tak se propne do luku, začne nohama kopat o spodní část židličky a jeho výraz rozhodně neříká „hmm maminko, děkuji, že jsi mi uvařila tento krásný oběd, již se těším, až ho celý sním.“ Tak vytahuju knížku, jednu, druhou, ukazujeme si zvířátka a já mu mezitím pašuju sousta do úst. Má porce stydne na stole.

„Hačí!“ Nastává fáze vstávání. Ještě chvíli zkoušim knížky a jiné věci, co najdu kolem, a pak se plynule přesouváme na zem. Nejprve na zem kuchyně, pak i klidně na zem dětského pokoje. Už jsme takhle dojídali i ve vaně nebo v obýváku u televize. „No tohle já rozhodně dělat nebudu,“ slyším sebe samu před pár lety. Ale budeš, holčičko, když budeš chtít, aby to smrádě snědlo aspoň něco, tak budeš.

„Kubí, papej.“ „Hele, letí, hamiiii,“ dělám ze sebe debila. Nic nepomáhá, nekompromisně mi dává ruku pryč, jídlo kvůli tomu kydáme na jednu z nejkrásnějších knížek, o které jsem prohlásila, že u jídla rozhodně nebude, a v tom se to právě stalo. Chytnu Džej Džeje za ramínka a násilím ho vrátím zase do židličky. Nebo ho vyndám ven a za ruku ho táhnu do pokoje se slovy „tak si tady buď bez jídla, mně je to uplně jedno.“ Cítím v tu chvíli, že se absolutně neovládám, vnitřně vřu, panty mám zaťaté a nejraději bych ho zmlátila. Jo, je to tak. Jenom kvůli tomu, že dneska prostě neměl chuť k jídlu.

Takové situace, jako je tato, se u nás občas stávají. Sedím pak v kuchyni, slzy na krajíčku nebo za krajíčkem, a říkám si, co jsem to za mámu. Výčitky až nad hlavu. Nikdy jsem sebe samu v takové situaci nezažila. Ještě nikdy mě nikdo tak nedokázal vytočit. A to je mu rok a půl, co budu dělat, až přijde obávané období vzdoru? Fakt ho zmlátim?

A tak jsem si řekla, že s tím něco udělám, dokud je čas. Po nějaké době googlování jsem narazila na partu žen, maminek, psycholožek, které si asi řekly stejně jako já teď, že s tím vztekem vůči dítěti chtějí něco dělat. Založily iniciativu Vztek matek a v Praze a dalších českých městech pořádají workshopy nebo i individuální setkání, kde se můžete zkusit ten svůj vztek jednak pochopit a jednak s ním pracovat.

Je to totiž věc, o které se nemluví. O vzteku dětí, o tom, jak se válí po obchodech na zemi, jak hází hračkami a perou se mezi sebou, je toho všude plno. Ale co se vzteklýma matkama? Ty do toho dnešního ideálního instagramovýho mateřství nepasují. Možná taky občas brečíte v kuchyni samy nad sebou a nad svými reakcemi. Možná si taky myslíte, že jste jediná špatná.

A to bude asi taky ta první věc, kterou si přestanete myslet, jakmile workshop začne. Já absolvovala spolu s dalšími devíti ženami ten pražský a už po prvním seznamovacím kolečku mi bylo jasný, že v tom nejsem sama. Za domácí úkol jsme si s sebou měly přinést věc, která charakterizuje právě nás vztek vůči dítěti. Takže já táhla dětskou jídelní mističku. V kruhu mezi námi tak postupně přistály dětské punčocháče (dítě se často nechce oblékat), dřevěná hračka (moment z nedávného rozporu), knížka o výchově (že ani ta teorie vás v takových situacích nezachrání), mobil (když máte starší děti, tak je to věc, kvůli které se budete dohadovat dost často), sliz (protože ne všechny děti chápou, že maminky nejsou z jeho domácí výroby nadšené) a plínka (protože když se s ní vzteky hodí, poté, co odvedla svou noční službu, tak to pak není dobrý).

 

I takhle může vypadat vztek matek.

Kurz vedou dvě psycholožky Lucka a Pavla. Obě otřelé matky, podobně chybující jako my, podobně normální, i když s teoretickou výbavou jako hrom. „Je dovoleno plakat, smát se, mluvit sprostě, prostě cokoliv vám pomůže,“ bylo mimo jiné řečeno na úvod.

Usměvavá Lucka je jednou z lektorek kurzu.

Nebudu tady detailně popisovat, co se během těch pěti hodin dělo, jen bych to ráda shrnula. Nečekejte, že vám někdo nalinkuje rady, jak se v které situaci správně chovat. Nečekejte, že příště, až ta situace nastane, tak se budete chovat „správně“. Já jsem odcházela s tím, že vím, jak konkrétně můj vztek vypadá (jako fakt) a co po mně chce. Myslete si, co chcete, ale hrozně se mi ulevilo.

Od té workshopové soboty jsme zatím jídelní incident neměli, takže nemůžu posoudit jeho skutečný úspěch. Nečekám ale, že to bude hned v pohodě. I kdyby to ještě nějakou dobu trvalo, tak jsem si to sobotní odpoledne sama se sebou a dalšími devíti ženami užila. A ano, bála jsem se toho, nejsem sdílící typ a už vůbec ne takhle nahlas před cizími. Ale nakonec to šlo samo. Jestli tedy můžu radit, nechoďte s kamarádkou, chce to anonymitu a punc toho, že co se na workshopu vypustí, taky tam zůstane.

Workshop má ještě pokračování, kde se můžete naučit konkrétní techniky zvládání vzteku. Na ten já už nejdu, mně to zatím takto stačilo.

Jednak z technik zvládání vzteku je takzvané uzemnění.

 

A jak jste na tom vy? Vždycky kliďasové nebo je něco, co vás dokáže zaručeně vytočit?

  1. Díky za článek! Vztek (matek) je pro mě stále naprosto aktuální téma. Nemá ani smysl psát, co mě vytáčí, to je taková ta klasika: děti nespolupracují, ačkoliv já to v daný moment potřebuji, anebo se permanentně rvou a hádají. Jsou dny, kdy vibruju už od rána a v kostech cítím, že bude hůř. Mnohokrát jsem se snažila si to v sobě ujasnit, přijít na toho zakopanýho psa…. Jinak totiž nejsem žádný pruďas vyskakovač a vždycky mě samotnou až vyleká jak rychle dokážu najet do módu atomový výbuch.
    A k čemu jsem došla? Ať to beru z jaký strany chci, vždycky mi u toho vyjde taková moje dlouhodobá frustrace z následujících prozření: 1. Mít malý dítě je náročnéjší než jsem myslela (dobrý den, že!?) 2. Moje představy o tom, jaký to všechno bude vůbec neodpovídají tomu, jaký to ve skutečnosti je (haha). 3. Mám pocit, že to nejsem schopna moc ovlivnit.
    A ještě jedna věc nakonec. Často si v hlavě jedu scénáře, je jedno zda krátkodobý (dojdeme s plastama do konťasu) nebo dlouhodobý (od září zkusíme školku) a často scénáře nevychází (děti vždy překvapí) a konfrontace s realitou mě vede do vzteku. Takže vlastně jsem jak ty malý děti, co si neví rady, tak leží na zemi a vztekaj se:) Tož tak,kruh se uzavírá:) Cíl: každý ráno začít znovu a lépe:).
    Myslím, že nás vzteklejch matek je dost a dost, ale nikdo se tím nechlubí, ale mateřství může být i o tom.
    S pozdravem
    Maru

    • MatkaMatkam says:

      Maru, moc díky za komentář! Představy lišící se od skutečnosti byly důvodem mých častých pláčů v šestinedělí, takže mám velké pochopení! Tak na hezčí rána! držím palce.

Okomentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *