11 dní do ofiko deadlinu. Od začátku ho moc neberu vážně a mám takový pocit (nebo spíš tajné přání), že to bude dřív. My jsme s Kubou vždycky všude dřív, takže jestli je Džej Džej po nás, bude tady chtít být taky s předstihem, tím se uklidňuju. Pak ale přišli první poslíčci, já si poprvé uvědomila skutečnou realitu a poprvé mi fakt zatrnulo.

Byly to asi dvě hodiny, během kterých jsem střídavě polehávala, chodila, zhluboka dýchala a snažila se v tom stahujícím se břichu a podbřišku hledat nějakou pravidelnost. Máme jet nebo nemáme? Kuba z toho byl samozřejmě ještě víc zmatenej než já. Dle doporučení jsem si dala teplou sprchu, která má vše buď zažehnat nebo rozproudit. U mě to zažehnala na chvíli a pak přišlo v podstatě to samé. Co celou situaci rozseklo bylo těch několik minut, co jsem strávila ve stoje opřená s vystřeným zadkem u našeho střešního okna. Ten čerstvý vzduch a poloha ve stoje (vždycky když jsem si lehla, tak to bylo horší), zapříčinili, že jsme zůstali doma a já jsem tak furt s břichem.

Musim ale přiznat, že ta realita situace, ta představa, že možná jedeme a Džej Džej je na cestě, ve mně vyvolala zvláštní pocity radosti, strachu a adrenalinu. Do teď jsem byla hrdinka připravená na bolest, teď jsem ji stále ale zároveň mám k celému procesu trochu respekt. Může to asi být fakt už kdykoliv…So lets get this party started.

Okomentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *