Je to přesně třicet jedna dní, co jsem na nemocniční posteli koukala na housenku v zavinovačce vedle sebe a měla ten nepřekonatelnej pocit, že jsem to dokázala. Porodila jsem dítě. Měla jsem pocit super hrdinky.

A o ten jsem přišla postupně během těch třicet jedna dní. Být mámou je ta největší výzva, se kterou jsem se zatim setkala a jedno je jistý: Nikdy neskončí. Třeba dneska. V osm ráno se Džej Džej vzbudil jako vždy s očima na vrh hlavy, ale vypadal v dobré náladě. U přebalování si vyprděl svou klasickou po spánkovou árii (věc, na kterou jsem za těch 31 dní pyšná, že jsme se naučili) a já mu stále dokola opakovala, že dneska to je přesně měsíc, co je tady s náma. Vypadal, že je rád. No a byl tak rád, že si zkrátka nechtěl nechat ujít ani chvilku tohoto svátečního, jubilejního dne. Výsledkem tak byla půl hodina spánku dopoledne a necelá hoďka odpoledne v kočárku. Doma táta v horečkách, takže nekonečné kolébání, držení dudlíku u pusy a jeho milionté zvednutí a vrácení zpět do pusy, stále dokola ššš spinkej, zkrátka to všechno s vidinou, že mě nikdo nevystřídá.

Při takových dnech si uvědomuju, jak vděčná jsem za to, že jsme na to dva, protože další náruč, do které můžu Džej Džeje aspoň na chvíli odložit, je prostě potřeba. Jak vděčná jsem za svojí mamku, která mě neustále zásobuje krabičkama s navařeným jídlem, které si můžu v takových chvílích jen ohřát v mikrovlnce. A jak vděčná jsem za to, že nemáme dvojčata, která jsem vždycky tak chtěla.

Takže. Tímto smekám nad všemi, kteří mají doma více než jedno dítě. Také nad všemi, kterým nemohou rodiče pomoct. Také nad matkami samoživitelkami. A nakonec nad všemi matkami bez rozdílu. Je to prostě někdy mazec a my to musíme zvládnout.

Za těch třicet jedna dní se Džej Džej několikrát usmál (byl to tik, ale my jsme byli na větvi), už umí líp prdět, pár oblečků mu je malých, jak vyrostl a stále nám skvěle jde kojení. Je neuvěřitelné, do jakých malých-velkých vítězství se vám smrskne život.

Tak vzhůru do dalších měsíců, protože jsem si jistá, že budou plné pokroků, radosti a hrdosti. A asi i slz.

  1. Jooo! Myslim, že ty fotky by mohly vyhrát v soutěži o nejnadšenějšího fanouška Barcy! Fakt mu o to de a fandí srdcem, a těma očima!! Anebo fandí nám matkám? Dost dobrý dítě!

Okomentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *