Kdyby mi někdo před rokem řekl, že dám dítě do školky dřív než ve třech letech, koukala bych na něj jako na blázna. Moje miminko někde s někým cizím beze mě? Tak to nikdy! Jenže situace se tak nějak vyvinula úplně jinak…

Začalo to tím, že jsem měla potřebu se i na mateřský nějak pracovně realizovat. Jelikož se živím psaním, tak jsem počítala s tím, že budu pracovat z domova a že to prostě nějak uplácám, když bude dítě spát. Jenže pak jsem se dostala k nabídce, o který se mi už pár let zdálo. Věděla, jsem, že to je ono.

V nové práci mi vyšli maximálně vstříc. I když jsem zaměstnaná na hlavní pracovní poměr, nikdo po mně nechce, abych texty psala v kanceláři u počítače. Jsou zkrátka rozumní a vědí, že stejně dobrou práci odvedu v mém případě odkudkoliv, třeba i z domova nebo z dovolené na Korsice. I tak je ale občas (zhruba jednou týdně) do té práce potřeba dojet.

Z počátku jsme tyto dny pokrývali babičkami na střídačku s Kubou. Mně pak ale začalo vadit řešit každý týden, kdo by teda byl tak hodný a pohlídal mi dítě. A právě tehdy jsem začala přemýšlet nad školkou.

Podle čeho jsme vybírali školku

Ve svém okolí Prahy 10 máme soukromých školek dost, ale já dám nejvíc na osobní zkušenosti. Takže jsem se poptala kamarádek na doporučení a vyšla mi z toho školička, do které jsme od listopadu měli začít docházet na dvě dopoledne v týdnu.

Na začátku jsem měla dvě kritéria: Nechci aby bylo ve třídě na dvě tety víc jak deset dětí. Nechci aby brečel pokaždé, když ho tam odvádím a pokaždé, když ho vyzvedávám. Toť vše. Chtěla jsem, aby se mu tam prostě líbilo a bylo mi jedno, jestli jsou tam montessori hračky nebo jestli na ně mluví anglicky. Chtěla jsem, aby byl spokojený a aby mu pobyt ve školce a v kolektivu prospíval. Myslím si totiž, že dvouleťákovi může školka hodně dát, pokud v ní bude rád.

Adaptační režim, který má naše školička zavedený, spočívá v postupném zvykání. Úplně poprvé jsme tam byli spolu, kdy si JJ hrál a „teta“ mi vyprávěla, jak to u nich chodí. Podruhé už šel sám na hodinu, pak dvakrát na dvě a pak už na celé dopoledne.

Průběh byl následující. Poprvé se mnou naprosto v pohodě. Poprvé na hodinu v pohodě, vesele mi mává, podruhé a potřetí na dvě hodiny úplně v pohodě, vesele mi mává, poprvé na dopoledne řve a nechce, zavřou se dveře a je v pohodě. Podruhé na dopoledne brečí. Potřetí na dopoledne nebrečí, ale natahuje. Pak ještě asi jednou nebo dvakrát lehce natahoval a od té doby je zaplaťpánbuh úplně v pohodě. Do školky se těší, loučíme se s úsměvem a vítáme se s úsměvem.

Tety ho chválí, že všechno sní, je hodnej. Řekla bych i hodnější než doma. Myslím, že mu zkrátka docvaklo, že i když tam je beze mě, tak je to fajn. Že tety jsou hodný, jídlo dobrý, hračky supr, kámoši v pohodě. A hlavně, že vždycky přijdu.

Před tím než jsme se školkou začali a i teď dodržuji pár pravidel, která se vám třeba také budou hodit…

  • Vždycky slibuji jen to, co vím jistě, že dodržím: „Dneska tě vyzvednu po obídku.“
  • Vždycky si o situaci, která nastane, několikrát dopodrobna povídáme: „Ve školce si budete hrát s hračkama, budete papat svačinky a oběd, půjdete na chvíli ven na zahradu a pak už maminka přijde.“
  • Loučení neprotahujeme, já jsem odhodlaná a v pohodě. Máme pokaždé stejný rituál: „Tak Kubí papa, užij si to s tetama a až spapáš obídek, tak se zase uvidíme.“

Tím posledním bodem chci říct, že i pro vás to bude zpočátku těžké. Dítě ale musí vidět, že jste v pohodě, že to není nic, co by vás vykolejilo. Já pak vždycky ještě poslouchám chvíli v šatně a i když JJ někdy brečel při loučení, tak nikdy nebrečel poté, co si ho tety vezmou a zabaví.

Myslím, že pro děti může být někdy všeobecně těžký rozloučit se s mámou, ať už jdou k babičce, s tátou ven nebo do školky. Většina dětí to pak ale překoná a jsou v pohodě.

Rozhodnutí dát JJ na dvě dopoledne v týdnu do školky rozhodně nelituji a doporučila bych to všem. Nejen že mám čas na práci a sama na sebe, ale už po měsíci jsem si všimla, že náš malej chlapeček se najednou začal daleko víc zajímat o své vrstevníky, kteří mu byli do té doby ukradení a hlavně se rozmluvil. Je samostatnější a kolikrát mě překvapí nějakou novou dovedností, kterou vím, že ode mě nemá.

Nebojte se toho, je to sice těžký pro vás pro oba, ale dřív nebo později by to stejně přišlo. Já bych ze svého syna ráda vychovala samostatného sebevědomého chlapa, který se ve světě neztratí. Tak třeba je i tohle dobrej základ.

Okomentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..